Nemusíš na sebe chrstnout kýbl bláta, abys byl spravedlivej. I když tě tvůj omyl bolí. Možná ti z toho buší v hlavě a stahuje se ti žaludek. Chce se ti utéct, co? Nebo aspoň setřást ze sebe tu nesnesitelnou tíhu situace tím, že řekneš – jsem parchant! Debil! Strašnej člověk! Strašnej rodič! Já za to můžu. Já! Vidíte? Začněte po mně házet kameny, ať máme novou oběť a rychle se zapomene, jak jsem tu kluka zmastil.
Tak to už stačí, ne? Přestaň už hledat, kdo je tu ten zlej. A přestaň se za to schovávat. Nadechni se, zvedni hlavu a omluv se.„Promiň. Znal jsem jen kousek příběhu. Je mi to líto.“
Tohle je mnohem cennější, než najít v sobě viníka.
Konec padouchů, začátek zodpovědnosti
A když už nemusíš hrát padoucha a omluvíš se za svůj úlet, aniž by sis za něj vypálil na čelo cejch – přijmi zodpovědnost. Nemá nic společného s vinou. Znamená postavit se k situaci čelem.
Což jsem sdílela s Jakubem. A ten mi k tomu poslal tenhle článek o trojúhelnících.
Czech