Byla jsem teď asi týden nemocná. Nachladla jsem na vzpomínkovém průvodu za Jana Palacha. Po hodinovém stání pod Václavem a jsem s rozsvícenou tenkou svíčkou došla s průvodem do půlky Václaváku, když se do mě dala obrovská zima. Svíčku jsem nabídla vedle jdoucímu klukovi a uklidila se do kavárny Řehoř Samsa, kterou mám fakt strašně ráda. Ty ošuntělé literární kavárny mají něco do sebe. Zajímavé, že jsem je teď na pár let úplně vynechala ze své mapy.
V Řehoři Samsovi mě už ale ani čaj nezachránil, nachlazení jsem měla zakousnutý až do kostí. Zvlášť do těch malejch v nohách – tam se to pozná nejlíp. Druhej den kašel. A sobotní návštěva u sestry v krásným, ale vymrzlým bytě to spečetila. (Tátovi jsme dělali „promoci“, protože si konečně zažádal o udělení Mgr. titulu.) Kvůli štěkavýmu kašli jsem dokonce dvě noci spala v izolaci v obýváku.
Včera jsem se poprvé cítila zdravá, jen unavená, když tu se Mařenka vykulila s horečkou poprvé přes 39. Musela chuděrka absolvovat poprvé zábaly (zábaly a injekce a píchání uší byly ty nejhorší věci, co si pamatuju z dětství). Jakub to ale dělal moc hezky – studenou mokrou plínu si prostřel na sebe a Mařenku do ní obejmul. Plakala a třepala se, chuděrka naše, ale horečku jí to srazilo, lék jsme jí dali a začalo být zase líp.
Jakub šel na večírek do Paseky, kam jsem se strašně těšila. A já jsem zůstala doma s Mařenkou a s Kadějem, který tu byl na hlídání Mařenky. Lepili jsme spolu koště a buvola od Libuše Niklové, kterého jsem koupila před lety na její výstavě v Rudolfinu. A taky jsme opravili Mařenčinu komodu. To se mi líbilo to společně opravovat. Mařenka usnula až skoro v jedenáct. Je jí už líp. A my jsme sice unavení, ale šťastní, že teplota ustupuje.
Myslím na to, jaký to bylo jako dítě stonat – být v centru dění, obskakovaná, litovaná. Rodiče na zavolání přiběhnou. Dostávala jsem k tomu stonání často limonádu Zonku. Jednou dokonce jedovatě zelenou s „kiwivovou“ příchutí.
Czech